O zlých lidech - pár slov úvodem

neděle 5. srpen 2012 18:09

Tak jsem se rozhodl, že tu vypovím svůj osobní příběh, který mne trápí už mnoho let. Bude o tom, jak se také mohou chovat zlí lidé v našem okolí. Bude o tom, jak může nenávist ovlivnit jednání lidí ve vašem okolí. Asi se budete divit, ale všechno je to pravda. Jména nejsou smyšlená, ale reálná. Asi se vám to bude líbit, ale napsat to musím, už nechci, aby jim to prošlo alespoň na společenském žebříčku. Čtěte...

Pár slov úvodem

První částí příběhu je restituce. Měli byste vědět o tom, že vesnice Hůrky o které mluvím je mou rodnou vesnicí. Narodil jsem se do ní, bydlel jsem v ní, po mnoho generací v ní bydlely různé části mé rodiny. Teď v ní bydlíme všichni. Mí rodiče tu bydlí kousek od nás v domě, kde se narodil můj otec. Bydlí tu můj strýc s manželkou v domě, kde se narodila moje máma. Bydlí tu moji vzdálenější příbuzní v několika dalších domech. Hůrky mají asi 250 obyvatel, z toho nějak příbuzní jsme tu minimálně tak s dvaceti lidmi. Historicky tu naší rodině patřilo tak asi 8-10 domů.

Úvod do souvislostí

Obrázek, který jsem tu vystavil je obrázek z katastru nemovistostí. Všechny tři plochy tvořili dohromady jednu usedlost. Plocha ohraničená zeleně je správní budovou, kterou stát v době totality odprodal do soukromých rukou. Červená a modrá plocha byla  tím prasečákem, který se po revoluci podařilo otcovu strýci zrestituovat zpět. Následně jej převedl na mého otce a ten ho rozdělil na dvě části, červený pozemek je můj, modrý mé sestry.

V domě, ve kterém teď sedím a bydlím hospodařil strýc mého otce Václav Vild. Po druhé světové válce odešel do emigrace a statek byl zestátněn a z prosperující usedlosti se stal prasečák. Původně se skládal ze správní budovy, chlíva, stáje, stodoly a přilehlých zahrad a polností různě v katastru obce.

Správní budova byla prodána soukromé osobě, nevím, kdy, je to jedno. Byla to stará paní, ačkoli jsem ji asi znal, nepamatujuji si ji. Ta umřela a svoji nemovitost odkázala svým vnukům bratrům Růžičkovým. Všimněte si, bude to v tom dlouhém příběhu důležité - vnukům, nikoli synovi, nebo dceři. Přeskočila generaci. Od kdy ji vlastní, nevím přesně, ale nevlastní ji jejich rodiče o kterých bude hodně řeč.

Dům tedy přešel do soukromých rukou a hospodářské budovy se proměnily v klasický prasečák. Ten si pamatuju, moje babička tam chodila ta prasata poklízet a krmit. Jako dítě jsem občas chodil s ní. V průběhu používání byly hospodářské budovy devastovány a v podstatě likvidovány - kdo by udržoval tak krásnou usedlost že... V době předchozího režimu tam byl prasečák, ale nikde žádné hradby, nebo ploty, všimněte si, do kolika parcel je rozdělen. Rodina Růžičkových, která sem občas jezdila měla v horní části červené parcely pronajatou malou zahradu.

A teď já

Já od devadesátých let bydlel v Praze, kde jsem studoval od r. 1990 na FF UK historii a klasickou archeologii. Tuším, že v r. 1992 začal pro svého strýce můj otec jeho pozemky restituovat. A najednou se ukázalo, co všechno je "státní" a co patří k té správní budově - vlastně nic. Malá předzahrádka před domem, malý pruh okolo domu a dřevěná stáj za domem v horní části toho pozemku. Ale nic víc. Najednou po revoluci vznikly hranice a ploty.

Otcův strýc se snažil svoje pozemky a objekty zrestituovat, správní budovu mu stát vyplatil nějakou malou finanční částkou. Restituce trvala dlouho a byla komplikovaná, nevěděli jsme proč, bylo to pár pozemků, nijak významných... Ale jednoho dne tátovi přišel nějaký dopis, kde kolegové (pan Růžička byl totiž státní úředníkem ve Státním pozemkovém fondu) pana Růžičky otci oznamovali,že se restituci snaží bránit a vyměnit navracené pozemky za jiné, aby je pak mohl patrně následně odkoupit a přičlenit ke správní budově. Restituci to sice zbrzdilo, ale nakonec podadla, jak měla. Původní majitel dostal, co chtěl. Asi 10ha lesa a 10ha polí na různých místech, zahradu a zbytek statku, tj. zdevastovaný chlív a rozpadlou stodolu.

To bylo tuším v r. 1994. Následně tyhle věci rozdělil na tři části a věnoval je svým rodinným příslušníkům. Statek a nějaké okolní pozemky věnoval otci a tan je následně rozdělil na dvě části a převedl na mne a sestru.

Od té doby jsem věděl, že tu jednou budu bydlet. Od kamaráda, stavebního inženýra, jsem si nechal vypracovat stavební projekt a začal kolotoč žádostí o stavební povolení. Rodině Růžičkových se to nelíbilo a tak si rodiče těch dvou vnuků nechali podepsat plnou moc a jejich jménem rozporovali téměř každý krok v rámci tohoto řízení. Trvalo to asi dva roky. Já zatím bydlel v Praze, studoval jsem tam pracoval, a neměl peníze, tak to bylo otřesné, ale jen otravné - na statku se zatím nic zvláštního nedělo.

Mezitím vypršel pronájem té části zahrady na našem pozemku a tak jsme ho neprodloužili a požádali rodinu Růžickovu, aby ho uvedla do původního stavu a opustili ho. To se nestalo, tak jsme s tátou začali postupně rekultivovat pruh zahady, kde byly obrovské nálety, strašný bordel, nelegální skládka, kterou tato rodina vytvořila a spadlý plot. Aby to vypadalo tka jak to vypadá teď - to trvalo asi tři roky.

Bordel, který tam po sobě ta rodina nechala byl neuvěřitelný.

Tuším, že v roce 2002 jsem se přestěhoval z Prahy zpět do Rokycan, tam koupil byt, bydlel v něm asi necelých pět let a šetřil dál na stavbu.

Sestra

Asi tak ve stejné době, několik let přede mnou tam začal opravovat svou část statku můj švagr se sestrou. On chtěl zbourat část stodoly a postavit nový objekt. Já zase opravit stávající kamennou stavbu. Zavedli jsme společně elektřinu, plyn, nechali postavit malou rodinnoučističku odpadních vod. to vše bylo s velkým úsilím rozporováno rodinou Růžičkovou, museli jsme vše moc krát dokládat mořem posudků a rozhodnutí.

Odkud vlastně jsou

Vlastně jsem asi zapomněl jednu věc, všichni Růžičkové jsou z Ústí nad Labem, nebo z jeho okolí, nevím to přesně. Tahle vesnice se nachází na linii Praha-Plzeň, kousek před Plzní u Rokycan. Oni sem jezdí jednou za měsíc, občas tu přespí, tradičně tu posekají trávu, těch pár metrů. To mluvím o rodičích. Reální vlastníci, bratři Růžičkové a jejich rodiny sem jezdí asi dvakrát do roka, stráví tu jeden týden v roce o prázdninách. Nic víc. Ty dva bratry bych nepoznal, protože vždycky za ně jednají v jejich zastoupení jejich rodiče a jejich plná moc. A nejezdí sem. Vlastně ani nevím, jak mí "sousedé" vypadají.

Příště: stavba...

 

 

Tom Vild

Tom Vild

Tom Vild

Grafik, vodák a kuřák dýmky.

Chci se zalogovat
Seznam bloggerů
Žebříčky článků

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora