Úderem šesté...

čtvrtek 7. srpen 2014 07:27

Se probouzím skoro každý den. A dnes se mi stalo to, co poslední dobou často, zase jsem je viděl - naše srnky jak se pasou / snídají na naší zahradě. Tu krásu toho okamžiku nikdo neuchopí...

bb-14-08-srnky-ilu.pngVíte, už před lety (tuším osm let) jsem se konečně přestěhoval zpět do své rodné vesnice a svého domečku. Je to domek, který jsme zrekonstruovali z původního chlíva statku jednoho z mých předků. Je u vnitřní ulice na jedné straně a na druhém okraji se vyklání přes naši zahradu do polí. Máme velkou zahradu, tak ji nemáme ohraničenou, pouze je tak mírně opticky oddělena od okolních polí a luk a ostatních pozemků.

No a ráno se vzbudím, vykouknu z okna a zase kousek od nás jsou naše hvě holky - srnka máma a její srnčátko. V podstatě se nám pasou pod okny, asi tak deset metrů od nich (oken). Totiž, hned vedle od nás je opuštěný statek, který má velmi zanedbanou zahradu, i ta je na okraji vesnice, a tady v té vedlejší zahradě tahle srnka máma už asi pět let bydlí. A každý rok přivede tady u nás na svět tak jedno až dvě srnčata. Nevíme, jestli srnka je pokaždé stejná, ale prostě se sem vrací ona, nebo její potomci, aby tu bydleli.

Občas ráno jdu do kuchyně, která je orientovaná do zahrady, a dám postavit na kafe, podívám se z okna v kuchyni a před ním, dva metry ode mne, před kuchyní - srnka. Už se umíme pozdravit, už ani neutíká, když se na ní dívám z okna a očima říká už kolikátému srnčátku: "Klid, to jsou naši, tady bydlíš, ty ti nic neudělají. Jez!" A má pravdu.

Je to krásné vidět v okně domu, je to krásné vidět na zahradě, je to krásné vidět, když vám to chce ukázat žena a co je nejkrásnější, když to ukazuji svému pětiletému synovi, který jim řekne: "Ahoj srnko." A považuje to za normální, že tu jsou. Už jsem je viděl z ložnice, z kuchyně, v obýváku jsem si k tomu pohledu  otevřel okno, před týdnem jsem se na ně díval z otevřených dveří našeho domu. Dřív utíkaly, teď jen trochu popojdou, a dál se pasou na naší trávě. Dneska ráno mě pobavilo, že těsně okolo šesté začala houkat siréna nějaké továrny za kopcem a já se lekl, ale ty dvě potvory jen popošly a snídaly dál...

Věřte tomu, je to strašná poezie okamžiku, když tam jsou a nebojí se vás...

PS: Ta fotka je z jindy, tam jsou ještě tři.

Tom Vild

Tom Vild

Tom Vild

Grafik, vodák a kuřák dýmky.

Chci se zalogovat
Seznam bloggerů
Žebříčky článků

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora